Bajkal 2019
Na Bajkal jsme se vypravili, protože jsme chtěli začít poznávat Sibiř a dostat se právě sem není nijak náročné. Bajkal má navíc poměrně rozvinuté turistické zázemí a tak to byl ideální region, kam se vydat zjišťovat, jak věci fungují, ačkoliv jsme s Ruskem a Sibiří zatím neměli žádné zkušenosti.
Bajkal, ležící uprostřed sibiřské tajgy, je nejhlubší a nejstarší jezero naší planety. Se svojí hloubkou 1640 metrů a rozlohou téměř 32 000 kilometrů čtverečních je největší zásobárnou sladké, kapalné povrchové vody.
Břehy jezera jsou domovem burjatů a rusů, kteří zde žijí po celá staletí. Z jejich vesnic a měst je nevyžene ani krutý mráz, který tu přes zimu panuje. Naproti tomu léta zde bývají velice horká a časté bývají rozsáhlé lesní požáry.
Relativně snadná dostupnost a na sibiřské poměry hustá infrastruktura nás přesvědčili k tomu, abychom právě sem vyrazili poprvé poznávat Sibiř. Během našeho putování jsme se nevyhýbali kontaktům s místními a hojně jsme využívali místních stravovacích zařízení, kde jsme mohli být v užším kontaktu s ostatními. Ač jsme měli s cestami na východ bohaté zkušenosti a pilně jsme se připravovali čtením cestopisů, stejně jsme byli řadou věcí překvapení. A často jsme byli překvapení velice příjemně.
1. den: Taxíkem z Irkutska do Sluďanky
Irkutské letiště má jeden malý terminál o něco málo větší než běžné vlakové nádraží. Přímo před letištěm čekají taxikáři, kteří při smlouvání o ceně neváhají odpojit taxametr a jezdí za domluvenou cenu, bohužel i tak mnohem dráž, než oficiální taxi. To jsme ale zjistili až mnohem později.
Centrum Irkutska je živoucí organismus plný obchodů a trhovců. Místní nabídka ovoce, zeleniny a všemožného pečiva je neskutečná. Nás čekal jediný úkol. Museli jsme v tom všem najít prodejnu, kde seženeme plynové kartuše pro naše vařiče. Finální úspěch jsme korunovali několika pirožky.
Na cestu do Sljuďanky jsme si dohodli taxi. Více než 100 km cesta nás vyšla na 4000 rublů. S ohledem na celkový komfort to byla cena pro čtyři lidi velice přátelská.
Příjezd do Sljuďanky bylo potřeba náležitě oslavit. Neomylně jsme nalezli speciální obchůdek s velkým výběrem piv vybavený barovými stolky přímo na Leninově ulici. Za nedlouho se k nám připojilo několik místních a tak jsme mohli spokojeně začít nasávat místní sibiřskou atmosféru. Spát jsme šli až před půlnocí do místního kempu.
2. den: Vyrážíme ze Sluďanky do hor
V kempu na samém konci Sljuďanky jsme byli sami. Nerušeně jsme tak mohli vyspávat a srovnávat se s časovým posunem. Odpočinek jsme po přesunu z Prahy až sem potřebovali všichni.
Nutné zásoby jsme zašli doplnit do místního magazínu. Malý krámek na ulici nás příjemně překvapil nejen pestrou nabídkou zboží, ale také tím, že byl vybavený platebním terminálem. Odpoledne jsme uhradili 100 rublů na hlavu za kemp a vyrazili na náš první trek směr vrch Čerského.
Z počátku pohodová cesta začala brzy měnit charakter. Povrch cesty přecházel z písčitých přes bahnité úseky do částí z velkých oblých balvanů. Nic pro chatrné kotníky. Cesta vzhůru vede mnoha brody, které s ohledem na prudkost vody ve Sljuďance nebyly žádná sranda. Naštěstí tu pro turisty vybudovali četné mosty. Některé bohužel strhla velká voda a tak je nahradily jenom pochybné lávky z klád.
Odměnou za útrapy na rozhoupaných lávkách byla zastávka na osmém kilometru, kde stojí několik domků a velký altán. Tady má svoje bistro Prival milá stará paní, která udělala pro naše pohodlí vše co mohla. Nebylo toho mnoho, protože ji už několik dní nedovezli zásoby, ale nám k radosti stačilo i to jedno pivo a tři volská oka.
V celém údolí Sljuďanky, které se místy mění v soutěsku, bylo vidět nedávné řádění vodního živlu. Několik dní po skončení dešťů a značném opadnutí vody stékaly ze svahů četné potůčky a vodopády, které dodávaly Sljuďance na divokosti a místy nám komplikovaly průchod.
V kempu na 11 km nás čekal pěkný přístřešek se zastřešeným ohništěm, loučkou pro stanování, toaletou a upraveným přístupem k řece. Po koupeli a večeři jsme rozdělali oheň a do pozdních nočních hodin jsme seděli pod hvězdnatou sibiřskou oblohou.
3. den: Pod vrch Čerského
Ráno v kempu bylo ospalé. Po večerním setkání s lahví kvalitní ruské vodky se některým ze stanu vůbec nechtělo. Nakonec jsme vyráželi na výstup pod vrch Čerského až odpoledne.
Výstup začíná pozvolně a jedinou komplikací byla poničená cesta. Mosty byly naštěstí již v pořádku. Po dvou kilometrech pohodového stoupání nás čekal trochu jiný šálek kávy. Svah se prudce zvedl a cesta se změnila v koryto horského potoka. Dalším oříškem bylo nalezení správné cesty přes bažinu, která byla obklopena hustým lesíkem ze zakrslých vrb a smrků. Pohled na okolní sibiřský horský les byl ale opravdovou pastvou pro oči.
Na přístupové cestě k vrchu se nachází meteostanice Chamar-Daban a stejnojmenná turbáza. Bohužel, jediné občerstvení v turbáze byl prodej kvasu U Romana. Bylo evidentní, že kvas je domácí a skladovaný v nějakém gumovém sudu. Nápoj ale nebyl doslazovaný a tak chutnal po zkvašených jablkách a živé kvasinky mu dodávaly příjemné perlení.
Výstup na křižovatku pod vrchem Golec dal celému našemu putování úplně nový rozměr. Prudce stoupající cesta vedla nemilosrdně přímo vzhůru do hor a po hodině stoupání jsme měli v nohách přes tři sta výškových metrů. S těžkými batohy a na pálícím sluníčku to bylo holé utrpení. Naštěstí už nás čekal pouze sestup do basecampu a odpočinek.
Po zdolání posledního potoka jsme si našli pěkné místo ke kempování na skále v lese. S vypětím veškerého čundráckého umu jsme našli něco málo kusů dřeva na oheň a v poklidu jsme odpočívali a doplňovali energii po náročném dni. Pohled na sibiřskou noční oblohu plnou hvězd byl magický. Noc byla tichá a klidná. Jen vítr občas prolétl korunami stromů.
4. den: Vrch Čerského a zpět do Sluďanky
Ranní budíček byl v šest hodin. V plánu jsme měli vyrazit ideálně v sedm a vylézt na vrch Čerského ještě než se slunce opře do horských svahů. Na těžko jsme vystoupali prvních 200 výškových metrů a na křižovatce jsme si schovali batohy, abychom finální výstup zdolali nalehko.
Z hlubokých údolí se strmě vypínaly hory. Z hlubin soutěsek se neslo hučení horských říček, peřejí a vodopádů. Na svazích okolních vrchů se rýsovaly pralesní porosty horských smrků a z dáli se občas ozývalo krákání vran. Vrch Čerského zakrývaly mraky. Bylo jasné, že vrcholová vyhlídka na Bajkal nejspíš nebude.
Na vrch Čerského se jde přes předvrchol, který se dá částečně obejít po traverzu, který vede zhruba do poloviny sedla pod vrchem. V sedle je jediný technicky trochu náročnější úsek, který je jištěný lany. Nicméně skála byla suchá, takže se šlo parádně a krátké úseky, kde se lezlo, nebyly náročné.
Vrch Čerského byl obklopený mraky, které se valily okolními horami. Dohlednost byla zhruba kilometr. I tak jsme ale byli spokojení. Zdolali jsme úspěšně náš první cíl. Vrch Čerského se jmenuje po významném polském geologovi, který se proslavil objevováním a mapováním Sibiře. Jeho věhlas byl tak velký, že se po něm v rusku jmenuje hned několik vrcholů.
Na cestě zpět jsme se opět stavili v bistru Prival. Paní v bistru měla doplněné zásoby a navařeno. Naše radost v tu chvíli neznala mezí. Konečně jsme se zuli a rozvalili. Na zbytek cesty jsme si dohodli odvoz kamazem, který vycházel na 4000 rublů.
Mladý řidič kamazu měl svůj stroj skvěle pod kontrolou. Lehce rozvodněnou říčku Sljuďanku i veškeré obrovské kameny na cestě zdolával s naprostým přehledem. Technicky náročnou 8 kilometrovou cestu jsme jeli téměř hodinu. Mohutný a vysoký kolos skákal po překážkách jak ocelová koza. Vyhodit jsme se nechali v kempu na okraji Sljuďanky, kde jsme po menším rozporu s majitelem nakoupili dříví na oheň a přespali.
5. den: Krugobajkalkou do Listvjanky
Ráno nás čekal zásadní úkol - přesun do městečka Listvjanka, kde je začátek Velkého bajkalského trailu. Původně jsme chtěli trasu zdolat lodí, bohužel byl Sljuďaský přístav zcela prázdný a tak jsme došli na místní vlakové nádraží a za krásných 150 rublů si zakoupili jízdenku po Krugobajkalce.
Nádraží ve Sljuďance je velké a plné dlouhých vlakových souprav, které vozí náklad z jedné strany Bajkalu na druhou. K našemu potěšení tu bylo také několik kiosků.
Stokilometrová cesta vlakem do přístavu Bajkal měla trvat přes pět hodin a tak jsme si tu doplnili zásoby. Ve vlaku i na nádraží platí zákaz pití piva a jiných alkoholických nápojů. Místní řešili tento problém po svém a tak si vozili samohonku v termoskách.
Přestože byla jízda vlakem hodně pomalá, my jsme si ji užívali. Z oken vlaku je pořád na co koukat. Vlak navíc občas zastavil na pětiminutovou přestávku na kouření a focení.
Do přístavu Bajkal na břehu řeky Angary jsme dorazili o půl sedmé večer. Náš přívoz odplouval až po osmé a tak jsme měli dost času na prohlídku významného dopravního uzlu. Přístav se nachází u skal pod kterými je cílová stanice Krugobajkalky. Bývá tu mnoho hladových a žíznivých cestujících, což místní dobře ví. Občerstvení tu zakoupíte za příjemné ceny hned v několika kioscích.
Přístav stojí za průzkum. Mimo rozpadajících se budov zde kotví mnoho lodí nejrůznějších velikostí a stáří. Ač některé připomínají spíš vraky, dodávají místu jedinečnou atmosféru.
Na druhém břehu Angary jsme si domluvili za 150 rublů taxi do Listvjanky a ochotný taxikář nás zavezl až do kempu a následně do podniku s grilem.
6. den: Bloudíme na Velkém bajkalském trailu
V kempu jsme spali jako jediní a ani na ulici jsme z počátku nikoho nepotkávali. První lidé se začali objevovat až chvíli před obědem. Nás čekal krátký šestikilometrový úsek do kempu na břehu Bajkalu, takže jsme nespěchali. Nakoupili jsme si zásoby na dvoudenní přesun do vsi Bolšoje Koty a odpočívali jsme.
Přes den se kemp postupně plnil lidmi, kteří přišli na piknik. Odpoledne jsme vyrazili. Abychom nemuseli vycházet kopec nad Listvjankou, rozhodli jsme se zkrátit si cestu pobřežní trasou. To jsme ale netušili co jsme si na sebe upletli za bič.
Cesta, která zprvu vedla po pláži začala stoupat a klikatit se po skalách pobřežního útesu. Zprvu to vypadalo jako pěšina s pěknými výhledy na hladinu jezera. Po několika stovkách metrů se charakter ale změnil a úzká vzdušná cesta přešla v úseky lehkého lezení. Nakonec jsme skončili v místě, kde se z cesty stalo jenom několik stupů a úchytů vysoko nad Bajkalem. S těžkými batohy jsme nechtěli riskovat a tak jsme museli najít únikovou trasu.
Prudkým stoupáním jsme prošli les a vrátili se zpět do Listvjanky na značený bajkalský trail. Byli jsme dost vyčerpaní. Po dvou hodinách náročné chůze jsme si trasu o další kilometr prodloužili a čekalo nás stoupání do kopce, kterému jsme se chtěli vyhnout.
Trail byl naštěstí už dobře značený a technicky úplně nenáročný.
Okolní les byl poznamenaný velkým požárem, ze kterého se ale stromy ozdravily a tak katastrofu připomínaly jenom zuhelnatělé části kmenů.
Do kempu jsme dorazili o půl deváté večer. Unavení, ale šťastní, že jsme konečně v cíli. Přímo na břehu Bajkalu jsme rozdělali oheň a do večerních hodin probírali věci z právě končícího dne.
7. den: Setkání s našinci uprostřed Sibiře
Ráno se kolem nás začínaly procházet davy víkendových turistů a nám bylo jasné že ten den na trailu rozhodně nebudeme sami. Velký bajkalský trail vede lesem nad jezerními útesy. Úzkou pěšinou chodili skupinky ruských turistů, kteří nás s úsměvem zdravili a zjišťovali odkud jsme. Většina Česko znala a vzpomněla si i na Prahu.
Osvěžující koupel ve studených vodách Bajkalu nás nastartovala na 12 kilometrový přesun klikatou cestou vedoucí přes pobřežní lesy a útesy. Doplnili jsme vodu z potoku a mohli jsme vyrazit. Vodu ze sibiřských potoků jsme pili už několikátý den bez nejmenších zažívacích problémů. Nedostatkem vody jsme tedy rozhodně netrpěli.
Bajkal je obrovské jezero. Drží v sobě zásoby 20 % veškeré povrchové kapalné sladké vody na planetě. Jezero i jeho okolní ekosystém jsou chráněné. Vyskytuje se zde zhruba 3500 druhů rostlin a živočichů. 60 % všech druhů organismů žijících na Bajkale a v okolí žije pouze zde.
Moc místních živočichů jsme bohužel nepotkali. Z toho zajímavějšího co jsme na Bajkalu viděli byli nějací drobní sumečci při ranní koupeli. A Alice snad možná viděla i Něrpu - místní endemický druh tuleně, kterého lidé téměř vyhubili kvůli módním doplňkům. Mimo toho si na něrpy stěžují místní rybáři a poukazují na ně jako na důvod, proč v bajkalu mizí ryby. Naštěstí je místním úřadům jasné, že za úbytkem ryb nejsou něrpy, ale rybáři, kteří se snaží vytěžit z vod Bajkalu co jenom jde. A tak jsou dnes něrpy chráněné a nesmí se vybíjet.
Celý den jsme si mohli užívat příjemné, slunečné počasí ve stínu lesa. Pobřeží lemované divokými útesy nabízelo neokoukatelné scenérie. Místa, kde se tvořily malé oblázkové pláže, hojně využívali víkendoví návštěvníci, kteří se zde slunili, grilovali, kempovali a vůbec spokojeně užívali volno. Cesta do přístavní vsi Bolšie Koty příjemně ubíhala, takže jsme do cíle dorazili chvíli po čtvrté odpoledne.
Ve vsi jsme našli jediný magazin v okruhu několika desítek kilometrů a zamířili jsme za občerstvením. Odpočinek na sluníčku na návsi nebyl úplně příjemný, takže když se uvolnila terasa u magazínu, hned jsme se tam přesunuli a využili kuchařských dovedností prodavaček, které v magazínu zároveň vařily a pekly čerstvé pečivo.
Naším přemístěním na terasu u magazínu začal sled neuvěřitelných událostí.
Naší první společností byla čtveřice Poláků, kteří túrovali po okolí podobně jako my. Na rozdíl od nás ovšem nespali venku. Namísto toho měli domluvené placené spaní u místní komunity Harekršna. Jakmile se polská skupinka vydala spát, na terasu dorazilo osm Čechů. Ale jakých! Z Plané, Drmoulu a Mostu. Což bylo pro naši skupinku z Tachova a Mostu velké překvapení.
Jarda z Plané byl navíc tachovský právník se kterým jsem kdysi měl konzultace a jeho kamarád z Mostu zas bydlel sto metrů od Krachyho. Tohle shledání se muselo přirozeně oslavit. Pro jistotu jsem tedy domluvil s majitelkou magazinu přespání na terase. S ohledem na naši celodenní útratu nám to s úsměvem dovolila a nechtěla za přespání ani žádné peníze.
8. den: Bouře na Bajkalu
Ráno po snídani jsme vyrazili na molo a čekali co se bude dít. Dali jsme se do řeči s mladým Rusem Jurou, který nám řekl, že na Bajkalu jsou moc velké vlny a nemohou vyplout velké lodě, že tedy nejspíš dorazí pouze malé rybářské čluny a není jisté kdy a kolik jich bude.
Začali jsme trochu pochybovat o tom, že je reálné ten den dorazit na Olchon. Podle předpovědi bylo vidět, že se přes Bajkal přežene bouřka a hladina jezera se opravdu dost vlnila. Když začaly přijíždět první čluny byli jsme malinko zoufalí. Čluny pojaly obvykle 10 lidí a molo bylo narvané k prasknutí.
Po pár hodinách čekání se obloha začala temnit a zpoza hor se začaly rychle šířit těžké tmavé mraky. Zrovna v tu chvíli se na obzoru objevilo několik velkých lodí. Rus Serjoga, se kterým jsme se mezitím seznámili, nám potvrdil, že s jednou z lodí je v kontaktu a sveze i nás. Spustil se déšť. Překotnou vykládku lodi uspíšili přítomní muži, kteří pomohli. Pochvalu od námořníků dostal i Krachy, který nosil z podpalubí jednu bednu za druhou.
Ve frenetické atmosféře jsme si všimli, že v přístavu je najednou asi pět lodí a do všech se sunou davy lidí. My jsme své místo už měli.
Ze začátku byla houpající se loď velká sranda. Stáli jsme na palubě v dešti, koukali na temné nebe a vyvažovali jsme prudké poryvy větru. Pak jsme se ovšem dostali do míst, kde vítr rval vodu z hladiny a vytvářel prudké vodní smrště. Díky silnému větru se vlny ještě zvětšovaly a živel získal na síle. Pobyt na palubě přestal být bezpečný. Rozkymácená loď hrozila, že někdo spadne přes nízké zábradlí do rozbouřené vody.
Schovali jsme se do podpalubí a nepřestávali jsme sledovat co se kolem děje. Byla to neskutečná podívaná a všichni jsme byli opravdu vděční, když jsme konečně dorazili do přístavu a ocitli jsme se na pevné zemi.
Další noc jsme museli strávit v již ověřeném kempu na konci Listvjanky. Vydávat se pozdě odpoledne na další cestu už nemělo smysl.
Když jsme do kempu dorazili byla již klidná noc. Na nebi visel obrovský měsíc a vzduch byl klidný a teplý. Jen hladina Bajkalu byla ještě divoká a šplouchání vln se neslo daleko od pobřeží.
9. den: Strastiplná cesta na Olchon
Po zkušenostech z předchozího dne nám bylo jasné, že přesun na Olchon nebude taková rychlovka. Přivstali jsme si, abychom stihli doplnit zásoby potravin a vydali jsme se na cestu co nejdříve. V infocentru nás přesvědčili o tom, že žádné lodě na Olchon neplují a jediná možnost je jet maršutkou do Irkutsku a odtamtud opět maršutkou na Olchon. Měli jsme štěstí, ranní maršutka akorát nabírala poslední pasažéry. Listvjanku jsme tedy opouštěli jak nejrychleji jsme mohli.
V Irkutsku nám ochotný řidič ještě ukázal, kde si máme koupit jízdenky. Nejbližší volný termín byl bohužel až ve tři odpoledne, ostatní maršutky už byly plné. Milá paní s perfektní angličtinou nás ještě upozornila na to, že cesta může trvat šest až devět hodin, podle toho, co si na nás Sibiř připraví. Bylo tedy jasné, že přesunem ztratíme další den, ale to je holt sibiř, s tím se musí počítat.
Obešli jsme si tedy okolí centrální tržnice a hledali jsme podnik, kde budou mít pivo. Nakonec jsme našli skvělé uzbecké kafé Buchara, kde jsme dostali točené pivo do půllitru, což bylo na Sibiři vůbec poprvé. Čas jsme si krátili konverzací s uzbekem, který přijel stejně jako ostatní do Irkutska za prací. Domluva nebyla jednoduchá, ale když lidi chtějí, tak není jazyková bariéra žádnou překážkou.
Jízda maršutkou sice nebyla tou nejpříjemnější věcí, ale bylo to nakonec víc v pohodě, než jsme čekali. Řidič jel rychle, ale bezpečně a žádné nástrahy si na nás tentokrát Sibiř nepřipravila. Dokonce byla i dvacetiminutová přestávka na občerstvení.
K přívozu na Olchon jsme dorazili chvíli po sedmé večer a měli jsme radost, jaký to byl fofr. V přístavu byl klid, fronta nebyla nijak velká a mezi břehy pendlovaly bez přestávek hned tři trajekty. Přívoz je zde navíc zdarma. Krátký pobyt na přívoze v barvách zapadajícího slunce byl magický a předznamenával, že míříme na území s velice zajímavým nábojem.
Radost z rychlého a bezproblémového přesunu maršutkou nám vzala až cesta po rozbité silnici na Olchonu. 35 kilometrů jsme jeli přes dvě hodiny a do městěčka Chužir jsme dorazili až v deset v noci. Spát jsme šli za město poblíž nejposvátnějího šamanského místa - skály Šamanka.
10. a 11. den: Průzkum ostrova šamanů - Olchonu
Ráno nás první sluneční paprsky probírali už v pět. Východ slunce byl nádherný. Bohužel jsme už ze spacáků viděli, že na Šamance ani takto brzy ráno nebudeme sami. Turisti kolem nás chodili celou noc a brzy ráno už první skupinky obcházeli i okolí posvátného skaliska. Naše nocoviště jsme opouštěli chvíli po šesté a ihned jsme zamířili k Šamance, dokud kolem ní neproudily davy lidí.
Šamanka je nejposvátnější místo všech sibiřských a mongolských šamanů. Jedná se o osamělé mramorové skalisko vysoké 40 metrů. Uvnitř je jeskyně, ve které je svatyně pro konání nejsilnějších šamanských rituálů. Každoročně se sem sjíždí šamani a občas vykonávájí důležité obřady např. pro vyvolání deště. Tyto obřady jsou posvátné a veřejnost se jich nesmí účastnit.
Už od pohledu se jedná o magické místo. Bohužel řada turistů nemá k podobným věcem respekt a i přes přísný zákaz na Šamanku lezou a někteří dokonce vcházejí do svatyně.
Šamanka ovšem není posvátná jen pro šamany ale také pro budhisty. Proto na útesu vedle šamanky stojí řada kůlů ověšených modlitebními praporky. Lidé zde mají ve zvyku nechávat také drobné dary, takže se všude kolem válejí mince případně jiné malé předměty. Místo tak bohužel kvůli davům turistů připomíná trochu skládku. To se hodí místním alkoholikům, kteří na útesu mince sbírají a sponzorují tak svou závislost.
Po snídani a krátké očistě na břehu Bajkalu jsme vyrazili do Chužiru, abychom si zařídili permit do národního parku a nějaký UAZ na přejezd Olchonu. Ačkoliv už se tou dobou začínalo okolí Chužiru hemžit turisty a vyznavači jógy, v městečku bylo vše ještě zavřené. Běžně se totiž otevírají místní podniky až v deset dopoledne.
První naše kroky vedly do infocentra, kde jsme zjistili, že personál je zcela neschopný. Největší starostí dvou mladých slečen bylo koukání do mobilu a telefonování kamarádkám. U místní pobočky Olchon expresu jsme si raději s předstihem dvou dní zakoupili zpáteční jízdenky do Irkutsku a začali jsme shánět UAZ. 1400 rublů za jednoho za sdílenou jízdu by bylo v pohodě, kdybychom neměli obrovské batohy, se kterými jsme neměli šanci se s ostatními lidmi do UAZu nacpat. Za samostatnou jízdu chtěli řidiči 8000 - 12000 rublů, což nám přišlo opravdu moc a tak jsme sedli k magazinu a čekali jsme až se situace sama nějak vyřeší.
Netrvalo dlouho a u boudy s permity jsme potkali Tanyu s jejím bratrem Sašou. Tanya dělala profesionální průvodkyni, ale měla zrovna den volna a chtěla ukázat Olchon Sašovi. Měli místa v autě, tak nám nabídli, že nás mohou svézt a že zaplatíme kolik uznáme za vhodné. Bylo to to nejlepší, co nás mohlo potkat. Tanya s jejím bratrem byli moc milí a uměli anglicky, takže jsme za ten den, co jsme spolu strávili, probrali všechno možné. Řeč se netočila jenom kolem Olchonu, ale zejména kolem ruské a české kultury a životě v jednotlivých státech. Po chvilce seznamování došlo i na vtipkování a tak nám den příjemně utíkal.
Cestou jsme navštívili několik zajímavých míst, výhledů a také vesnici Peščanaja, která je známá táborem vězňů, kteří zde bez dozoru a jakýchkoliv zábran vykonávali nucené práce. Útěk přes vody Bajkalu v teplých měsících byl totiž prakticky nemožný a v zimě zas člověk neměl šanci přežít třeskutý mráz. Dnes je Peščanaja poklidné místo s písečnou pláží a několika malými kiosky.
Už předem jsme byli upozorněni na to, že něrpy, za kterými jsme jeli na mys Choboj nejspíš neuvidíme. Něrpy dříve na Bajkalu žili ve sto tisícové populaci a lidí se vůbec nebáli. Bohužel je člověk začal ve velkém vraždit kvůli kůži a trofejím. Rybáři je zas nenáviděli, protože je obviňovali z decimování populace omulů. Populace něrp se výrazně zmenšila a navíc se přirozeně začaly člověka bát. Z misu Choboj, kam jezdí davy turistů každý den, tak zmizely nejspíš nadobro. I bez Něrp je ovšem mis Choboj nádherné místo s krásným výhledem na okolní skaliska.
Krásné výhledy nabízí i nedaleká Skála milenců, která prý připomíná andělská křídla nebo také dámský klín. Mince hozená ze skály do Bajkalu prý zaručí šťastné početí.
Naše putování po Olchonu jsme zakončili pěším přesunem z vesnice Charantci zpět do Chužiru. Noc jsme strávili kousek za Charantci v borovicovém lese, který přes léto obývala komunita sibiřských hipsterů. Cesta po pláži do Chužiru byla příjemná. Vody Bajkalu jsou zde přeci jenom výrazně teplejší než jinde. Pláž byla navíc téměř prázdná, protože jsme byli několik kilometrů od Chužiru a tak se sem moc turistů nedoplazí.
Poslední den na Olchonu jsme si dali relaxační. Čekal nás poslední večer na Bajkalu a tak jsme chtěli načerpat co nejvíc z jeho jezerní atmosféry.
12. a 13. den: Irkutsk - loučení se Sibiří
Z návratu jsme neměli moc velkou radost, ale cesta maršutkou proběhla bez komplikací. Jediné na co jsme se všichni těšili byla sprcha v hostelu. Bohužel jsou v centru Irkutsku problémy s dodávkou vody.
Irkutsk je město plné kontrastů. Na jedné straně potkáte super moderní budovy plné elektronických systémů a vysoké bytovky. Na druhé straně procházíte kolem starých roubených domů, které jakoby sem vůbec nepatřily. Celé to tvoří jakýsi organický celek, kde staré postupně samovolně umírá a zaniká a je nahrazováno novou zástavbou.
I v centru si tak místy přijdete spíše jako na sibiřském venkově než v Paříží Sibiře. Zejména roubenky topící se kdesi pod úrovní ulice jsou typickým obrazem místního koloritu. Mezi budovami stále najdete mnoho symbolů na zašlou slávu Sovětského svazu. Postarší památníky a reliéfy občas doplňují nové plachty a reklamy oslavující zaniklý socialistický svaz. Tady si asi člověk nejvíce uvědomí rozdíl mezi přístupem zemí, které se snaží z temné historie poučit a zemí, které se k takové historii stále upínají.
Naše putování k irkutskému přístavu nás zavedlo k irkutské přehradě na řece Angara, která kdysi zvedla hladinu Bajkalu o jeden metr. Kousek za přehradou je malý areál vodních sportů a zábavy. Mimo toho je zde zakotvený ledoborec Angara, který byl kdysi spolu s větším bratrem ledoborcem Bajkalem chloubou celého ruského námořnictva. Za 150 rublů se na Angaře podíváte nejen na malou výstavu o historii námořnictví na Bajkale, ale zhlédnete také krátký film o obou ledoborcích. Nejzajímavější je ale určitě možnost vlézt do strojovny celé lodi.
Dokument o historii ledoborců Bajkalu a Angary je totiž, řekněme, poněkud propagandistický. Oslavování velikých skutků námořníků, kapitánů a jejich rodin by se dalo pochopit, nicméně naprosto zkreslený pohled na zkázu ledoborce Bajkal je již zcela podle klasického scénáře, kdy je historie rozmlžená a tvrdí, že nikdo neví, proč se Bajkal potopil a že smutný kapitán obtěžkaný pocitem viny za zkázu lodě nakonec zemřel smutkem. My však víme, že mohutný ledoborec potopili čeští legionáři operujicí na Bajkale. Narozdíl od těžce ozbrojeného ledoborce měli však k dispozici jen několik lodí, které si pro boj sami improvizovaně upravili. Taková historie se tu ovšem nehodí.
Nicméně prohlídka Angary rozhodně stojí za to. Ocitnout se přímo ve strojovně mezi obrovskými částmi celého parního motoru je opravdu nezapomenutelný zážitek i pro člověka, kterého jinak technika nezajímá.
Irkutský přístav v zálivu za městem už tolik zajímavého nenabídl, protože je prakticky celý zavřený. Chuť jsme si tedy spravili alespoň krátkou projížďkou městskou hromadnou dopravou přes celé město. Svézt se po Irkutsku můžete celou řadou zajímavých, pro nás spíše historických, modelů tramvají a trolejbusů. Cena hromadné dopravy je navíc velice nízká. Za 15 rublů můžete jet kam vás jen linka doveze.
Naši poslední zastávkou před odletem bylo centrální tržiště, které je pulzujícím srdcem celého města. U místních trhovců najdete obrovské množství nejrůznějšího ovoce, zeleniny, masa, sýrů i ryb. Sortiment o kterém se nám může jenom zdát. Vše je navíc naprosto čerstvé a neskutečně chutné.
A kdo přitom nakupování dostane hlad může k občerstvení využít jeden z mnoha stánků s tradičními jídly za pár rublů, hned nedaleko prodejny s moderní elektronikou nebo značkovými oděvy.
Takový byl Irkutsk a taková byla Sibiř v okolí Bajkalu. Oblast plná kontrastů. Našli jsme tu mnohem víc než jsme čekali. Bajkal se všemi místy, která jsme stihli navštívit nás okouzlil, stejně jako celá řada místních lidí, které jsme během našeho putování potkali. Zdolávat velké vzdálenosti na Sibiři stojí hodně času, ale stojí to za to.
A pokud sem také vyrazíte, mějte na mysli: Don’t worry. This is Russia!
